Tři roky

Dámy a pánové!
Dnes tomu jsou právě tři roky ode dne, kdy jsem si založila svůj první blog.
Ironie osudu, že mi vyhořel počítač? Myslím, že ani ne.
Moje maminka je toho názoru, že jsem samý flám a já jí to trochu vyvracím, ale pravda je, žepo všechny tři svátky vánoční jsem byla v nějakém restauračním zařízení, které bych nazvala spíš hospodou, možná dokonce pajzlem. Ale na Štědrý den jsem se byla jenom ohřát!
A nyní jsem u své kamarádky Sendy a píšu z jejího počítače poté, co jsme společně se Zuzkou byly všechny tři u mě doma, kouřily Háre a vypily bechera od tatínka a pak ještě se Sendy zašly do výše zmíněného pajzlu, kde jsem zjistila, že má pověst povětrné slečny se šíří rychlostí světla nebo toku řeči nebo tak nějak. Chlapci vyprávějí sporsté vtipy a já mám ze včerjška otlačená záda. Hrany na toaletách jsou jednoduše neúprosné.

Silvestr budu trávit z části na kopci, vrcholu jednoho lesa tady, na mši a pak půjdeme s H. k němu. Byla bych ráda, kdyby s námi šla i Zuzka, ale ona nechce a já jí docela rozumím. Nenabídne se někdo jiný???

Pravděpodobnost, že se tady objevím v příštích dnech je mizivá a tak bych Vám všem popřála krok do nového roku přesně tak dlouhý a šťasný jak byste si jen přáli.

Tak mě napadá, že by to chtělo nějaké zamyšlení a ohlédnutí za posledními třemi roky. Ale onobyúplně stačilo přečíst si vše, co jsem za tu dobu napsala a bylo by jasno.
A můj pohled? Dekadence. Na všech frontách. Ve smyslu úpadku.
Snad jen to psaní se zlepšilo. Ale to je věc jiná.

Hawk.

Vyhořel mi počítač

RIP
Inu, byl stár a nikdo a nic není věčné. Tím méně ta šunka, která věčně nefungovala. Ale o mrtvých jen v dobrém.

Znamená to pro mě dvě věci - opravdu klidné svátky a celé prázdniny a to, že si koupím notebook nebo netbook. A teď budu psát na papír a číst knížky, och jak to bude krásné.

A tak se všichni zatím mějte pěkně a naviděnou s novou technikou!

PS: Bude-li mě někdo shánět, tak prosím přes mobilní telefon či osobně.
Odhodláte-li se k poslání mejlu, buďte trpěliví.

Bavím se, bavíš se, bavíme se

Piji pelyňkový čaj, podle rady slečny Julie. Je opravdu... hořký. Výjimečně hořký a výjimečně hnusný a odporný i se dvěmi cukry. Život je pes a taky se mi snad narodí normální mutanti.

Dnešek byl bájovej.

Jela jsem do Budějovic, za Markétkou. Byla ještě u Otíčka, tak jsem tam zašla, uvařila všem kávu a pak jsme si dělali srandu z ucha jednoho pana K. a jeho dalších tělních přívěšků a báby, kterou má ve spíži a každé ráno z ní uždibuje život(odárnou tekutinu).

S Otíčkem jsme se vydali nakupovat dárky a pak zašli na kávu s mým bratránkem. Ráda jsem ho viděla, jen o něj mám trochu strach, že zase pije, i když střídmě. Přesto to není dobré.

Zašla jsem do banky pro kartu a hned ji použila. Bankomat mi vydal mých dvě stě korun a já si koupila dobrý tabák. Javaanse, ho ho hó, Santo, Ježíšku, Pére Noele, Strýčku Mrázi a vy všichni ostatní. Šupáci.

Jela jsem do Krumlova, kde jsem měla mít rande. A bylo to nadočekávání příjemné. Zašli jsme na jídlo, k němu a na čaj do čajovny. Měli jsme si pořád co říct a mám z toho fajn pocit.

Negativní pocity směřující k jiným zatlačím do nejzažší komůrky v mozku a půjdu si nechat zdát o... o dobách, které předčí i tuto.

Příchází doba klidu a míru a já se přesto chovám jako "tři hvězdičky"

Úterní schůze dvou moderátorů naší párty. Vybírání básní, popíjení vína, klábosení.


Jeden z moderátorů na jedné z fotek, kde jsme zkoušeli shlukování fotek mého fotoaparátu v mobilu.
Čtyři dvoudecky dobrého bílého, spousta cigaret a společná cesta městem. Rámě, protože má chůze byla vskutku vratká.


Pátek po poledni, u mé tety doma.
Stavily jsme se tam s Markétou, neboť schůze začínala až ve čtyři a my končili v jedenáct. Mše byla smutná i vtipná a tenhle pozdní oběd velmi dobrý.



Má drahá žena Markéta. Povídaly jsme si nad jídlem a nad čajem a bylo to fajn.

Byly jsme kouřit dolů před barák.

"Až budeme mít jedna sto a druhá stopadesát kilo, tak začneme chodit pěsky, jo?"

Párty začíná.

Vymýšleli jsme s Františkem, co budeme říkat, pověsili na sebe perníčky a také jsem ho přinutila, aby si vzal na hlavu tu kožešinovou čepici (měla jsem totiž chlupaté boty). Dali jsme si absinth a namalovala jsem naši Marfušu.

Takto tam Marfuša seděla a do pomlk při básních zněl zvuk praskající skořápky od ořechu.
Při písních mlátila Marfuša hlavou, copy pleskaly o tvář a louskáček se zmítal ve vzduchu.

Na předchozích fotkách můžete vidět vystupující (ať členy kapely, či dva z básníků) a dokonce i publikum.

Celá párty se vydařila. Dárky byly rozdány, básně přečteny, písně odehrány a odzpívány. Dovnitř přišli i lidé z ulice (dva malí hoši, kteří pařili za oknem, tak jsem je pozvala dovnitř a poté, co zodpověděli soutěžní otázky a dostali dárky, tak zase odešli). Byla tam dobrá společnost, chvála zazněla a vystoupit proti si nikdo nedovolil.

Jen se pak možná moc brzo vše uklidilo jinam. Ale zábava byla. Třeba když jsem se líbala se svou ženou a milenkou a můj kolega moderátor František byl pohoršen, nebo když jsem četla své básně pozdě příchozímu Petrovi Z. (aka Kož.)

Pak jsme odešli, bloudili po městě, bary a hospody narvané, chvíli jsme byli v jedné vskutku nechutné, ale nakonec jsme zakotvili v Singeru.

Pak se děly různý věci, který byly v jádru příjemné, ale v celkovém kontextu se svědky takové rozpačité. Zmrzla jsem a byla jsem naštvaná. Na sebe.

V sobotu se vdávala naše třídní profesorka. Na svatbě naše třída zabrala čtvrtinu kostela.

Četla jsem písmo svaté, protože když k nám přišel oddávající kněz Pepa, jestli by to někdo z nás nepřečetl, tak se k tomu nikdo neměl.

A ten obřad i celková atmosféra byly dojemné.

Skoro nejlepší byl ministrant - bylo mu 82 let a byl neskutečně vitální. Říkal nám, jak si máme stoupnout do špalíru a pořád se smál. Nejprv jsme se s Martinem smáli, že musí být zhulenej, ale pak mi došlo, že jsou lidi, kteří maj to štěstí, že drogy nepotřebujou.

Všichni jsme dostali takového panáka (v popředí) z rukou novomanželů (v pozadí).

Já a Honzík cestou z kostela na zastávku. Nejspíš se bavíme o včerejšku. Honzík dopadl mhonem líp nežli já. Třeba taky proto, že když odcházel, tak rukavice jsme mu nasazovaly já a Peggy.

Převážně v pohybu.

Ukázková. Kdo najde Peggy, je vítěz.

Naše třída zabere polovinu chodníku. A to ani není celá.

V nejmenované restauraci. Přirozenost sama.

Cestou na vlakáč. Ono bylo hrozně pěkný, jak svěžilo a bylo to vidět v tom světle. Ačkoliv na té fotce to vidět není.

Ve vlaku.

Dneska tady byl taťka, zašli jsme na oběd. To bylo fajn. Dostala jsem k Vánocům Becherovnku.

Doma jsme se pohádali s bratrem. Tak, že jsem se pak v pokoji rozbrečela a načla toho bechera.

Byla tady Nikola a povídaly jsme si - o všem možném, o hudbě a o cukroví a také mi vyprávěla, jaké to bylo ve Francii.

Zítra jdu do kina. A pak na dvojku vína. Vono je to rande.

Všechno se ztišilo

Když jsem dověsila prádlo, ubalila jsem si cigaretu a šla se podívat ven, jak vypadá všechno v bílém.

Jako by všechno utichlo. Ptáci nezpívají, brouci necvakají krovkami a stromy nešumí. Vločky se jen tiše nesou k zemi a některé dopadají na moje stehna. Na těch modrých kalhotách je úžasně vidět, jak krásně jsou vykrystalizované. Jediný zvuk vydávám já, když vyfujukuju kouř, který mizí za roh domu. Je šedivý, šedivější než někdy v létě na pozadí modré oblohy. Filtr se také zdá být žlutější než obvykle a chaoticky zohýbané větvičky vrby jsou jako namalované na bílé obloze.

Sníh křupe a praská pod nohama s sněhulák by se už také dal postavit, kdyby jen bylo uhlí na knoflíky a kdybychom byli bývali nepřešli na topení plynem.

Učím se mít zimu ráda a je to poprvé během posledních třech zim, kdy se té nadcházející nebojím. Zvláštní, že člověk začne uvažovat zimu až když napadne sníh. Co bude, až se ze střední Evropy stane tropické pásmo?

Před dvěmi lety pro mě zima znamenala odloučení, odloučení od někoho, do koho jsem byla nehorázně zamilovaná. A loni jsem měla vše ještě v živé paměti. Prosinec/leden jsem se ještě jakžtakž držela nad vodou, díky lidem, kterými jsem se obklopila, ale únor byl dosti fatální a zlý. Až přelom února a března to všechno rozsekl a já si užívala podle hesla "sex, drogy a rock&roll".

A letos, řekla bych, je nechutně bijící do očí, co se stalo z člověka, kterého jsem milovala před dvěmi lety a tak nějak přichází na mysl, že ačkoliv v racionalizaci svých citů bych mohla postrádat životadárné pnutí k dalšímu bytí, je to nevyhnutelné - dřív nebo později rozum převáží. Nebylo by na místě mluvit o vyhasnutí, naopak, vždycky se musí něco skončit, aby mohlo něco nového začít, bouře musí ustanout, aby mohlo přijít azuro a pak další bouře.

Včera jsem se bavila. Velmi. Moje dlouhá šála na krku cizího mladíka a žárovka z vánočního stromku v mé chlupaté kabelce. Mám takové i boty, ale to nikdo neví!

Včera jsem se příjemně opila a byla víc než společenská. Venku byla zima a na záchodcích mokrá podlaha, protože jak se sníh nachytá na boty a pak roztává, tvoří se břečka. Postel tedy přišla vhod.

A celkově ten včerejšek přišel vhod. Dospěla jsem do stavu, na který jsem čekala od konce července a po měsících v zoufalých slzách mohu udělat tečku. Tečku neboť tlusté čáry jsou příliš definitivní a definice jsou většinou k ničemu, protože člověk si na své vědění musí přijít sám.

Máme tady tečku, pocit harmonie a touhu spát, protože vracet se se domů ve čtvrt na pět a spát do půl dvanácté není ani vzdáleně dostačující.

Vločky se snášejí na nedávno mokrou a rozbahněnou zem a mně přijde, jako bych i v sobě zakrývala posledních pár měsíců. Vědomí je nyní spokojené a nevědomí bych pro tentokrát přenechala Freudovi.

Blogeři básnísníci a blogerky básnířky, čtenáři básníci a čtenářky básnířky, básníci a básnířky!

Oslovuji Vás všechny, kteří tvoříte a chtěli byste se prezentovat.

Protože co je básník bez posluchačstva a naslouchačstva?

Rozumějte tomu tak - redakce studentských novin ve kterých působím pořádá Vánoční večírek. Je to náš již třetí večírek a koncepce spočívá v tom, že míváme vždy nějaké téma, k němu vernisáž fotek či kreseb na dané téma, hudební doprovod, nově bude i kvíz a soutěž a nikdy nechybí lidé, kteří by četli básně.

A jelikož jsem to právě já, kdo vybírá básně do novin, mám také za úkol pozvat a přivést lidi, kteří by se s publikem mladých, intelektuálních a krásných lidí chtěli podělit o své básně.

A jelikož básníků není nikdy dost, chtěla jsem informovat Vás všechny -

18. prosince, České Budějovice literární kavárna Měsíc ve dne, od 18 hodin.

A tak kdokoliv, kdo by měl zájem, nechť se mi ozve na můj mejl (viz profil) a všichni ostatní budete rovněž vítáni jako publikum.

Dny zajímavých rozhovorů

Posledních pár dní se mám parádně. V rámci možností. Je mi pěkně - mezi lidmi, mezi novými i staronovými tvářemi.

Bavím se a mluvím a komunikuju.

Přehodnocuju, co jsem dělala a co už dělat nechci a mám pocit, že jsem na dobré cestě.

Možná se blýská na lepší časy, možná je to jen klam před konečným fatálním úderem.

Možná je čas začít věřit variantám, jako je ta první.

A teď už seru na patos a dovoluji si vám představit malou fotoreportáž:

Hledej měsíc poprvé.
Zima. Náměstí. Svařák.


Důkaz. Čehokoliv.

Hledej měsíc podruhé.

To všechno bylo ve středu - byla jsem dlouho v Bloudu, ale pak tam začali hrát drum&bass a to já příliš nemusím. Odebrala jsem se do čajky za známými, ale ti se odebrali po chvíli nějak do pryč. Tudíž jsem si udělala vycházku městem. Pila svařák a koukala kolem sebe a až na to, že mrzlo, to bylo krásný.

Hrajeme se si s neony

Že prý Vánoce...

A teď se už skutečně můžeme jít klouzat.

Čtvrtek ráno - ranní cigareta, ignorace profesora jezdícího kolem na kole.

Ono to takhle není tak dokonalý jako na živo - hejno ptáků, opisující zvláštní elipsy, letící nad vámi jako jeden muž.

V zimě vynikne sturktura koruny.

S maminkou na kávě.

Ubalila jsem mamince cigaretu. A nemohla jsem nezdokumentovat, jakým způsobem ji típla.

Třímetrová chodbička k záchodu je něco naprosto nepochopitelného.

Páteční odpoledne u Otíka. Seznámila jsem se s kocourem a společně s Markétou jsme si všichni tři povídali. Život je opravdu boj.

Na zastávce jsem viděla tohodle magnifikantního dědu a jeho babču, která kupuje lístky v automatu.

Sobota po poledni. Odjížděla jsem od Marcely, u které jsem spala z pátka na sobotu.

Spolužák slavil narozeniny a já si to celé užila. Už před tím v literce jsem si dobře popovídala s Pájou a pak jsem se celý večer bavila s lidmi, se kterými bych nečekala tak výtečné rozhovory. Nebo naopak čekala, ale nečekala jejich účast, to je snad trefnější formulace - Peťa, Anežka, Honzík. A přestože jsem od té párty nečekala nic, byla parádní. Cestou městem jsem potkávala známé - z dětství a od bráchy a únava nepřicházela.

Jela jsem k Páje a měly jsme v plánu retro párty. Dopravily jsme se k její kamarádce Hance a tam se učesaly a vůbec našlechtily.

A stejně jako celé město jsme se stáhly do centra.

I Mikuláš se umí zapálit pro hru.

Cestou na párty jsme procházely náměstí. Bylo chvíli po spouštění anděla a z náměstí se valil jeden obrovský dav a prodrat se na místo určení nám dalo zabrat. Jako by najednou všichni šli proti vám a něco jako dávání prostoru druhým bylo pojem ze sci-fi. Až mi bylo špatně, když jsem si uvědomila, jak nechutně silná síla může takový dav být.

Solnice. Spousta známých, které jsem dlouho neviděla a teď jsem byla nadšená ze shledání. Spousta nových tváří a moc přívětivých tváří.

Tanec a kouření venku, neboť prostor je nekuřácký. Přesto jsem přišla o cigarety, které jsem si nechala na stole a málem i o brýle. Zloděje jsem ale odchytla, když mířil, respektive mířila ke dveřím.

Pendlování mezi Singerem a Vlkem vedle, slova a dlouhej kouř, martini s olivami, protože jsem byla z Californie.

Moje kravata měla úspěch a nemusela viset vždy na mém krku.

Někdy před druhou ráno. Konec párty a lidi znavení dávají si židle doprostřed silnice. Chtěla jsem vyfotit, jak toho mladíka objíždí auto, ale nepovedlo se.

Neděle přišla jako den spánku. Zasloužilého, ovšem nevhodného vzhledem k času potřebnému ke studiu.

Ale oběti se podstupovat musí. Rozumějte - obětovat studium spánku.

Zašly jsme se Zuzkou na haremistickou kávu a rozprávěly a rozprávěly. Objevili se tam Farmář, PK a Tomáš. Fármy byl popuzený z Tomášova stavu, Tomáš byl opilý a když jeho společníci uličnicky opustili lokál poté, co tam někde něco rozbili, přisedl si k nám a byl nehorázně ubohý.

Dnes jsem si školu zkrátila a také jsem zašla do Blouda. Byla tam Míša, se kterou se vždycky bavím ráda. Naučila jsem jí žolíky a byla jsem ráda, že naslouchá tomu, co povídám.

A vůbec tam byla milá společnost.

Nevýhoda posledních dnů je jen jedna - všechno stojí peníze a mé úspory se ztenčují. Ale mohu se utěšovat myšlenkou, že peníze mají být v oběhu a pak vzpomínat na Hrabala a na Vladimíra, který po vejplatě všechny peníze hned utratil, protože mít je, mu přišlo zbytečné.

Je to legrační roční období

Beth Gibbons je bohyně. A její "It´s a Funny Time of Year" a nebo "Tom the Model" díla obdivuhodná - plná citu smíchaného ironií, něžně krutou hudbou, která hladí i bodá... Dosaďte si slova odpovídající slovu "božská" a buďte v nebi. Nebo ve všem, v čem chcete být.

Teď můj včerejší nářek:

Rozum osiřel

v komůrce bez příkras

Je opravdu daleko

No tak! Sraz mi vaz!

Skonči to trápení

a trhni mi hlavou

Nech ji v poloze neslučitelné s bytím

Nejsme první ani poslední

A že nejsme bezední?

Já ano.

Spláchnu to všechno dalším pitím.

Mlčky jsi uprchl,

ale měl jsi říct sbohem.

A to slovo prý nic neznamená,

a proto, zdá se, dekadentně pojdem

Budu ta s náhrobkem "bezejmenná"

Nejspíš to byl jen můj dojem,

že láska je na dosah,

jenže to jen tvou vinou

horizont zdál se být blíž.

A proto musíme dekadentně zhynout

Sama zlomím si vaz,

k pohřební skrýši konečně přistoupíš

a řekl bys snad všechno snáz,

jenže budu ti našeptávat

"to v sobě nemáš kousek z těch krás?"

Já totiž mám.

Život je plný mrzkých potěšení

Což zrovna teď není můj případ.
Odmítám dělat nějakým nýmandům plyšáka v posteli
(nebo něco horšího).
Radši si naleju dvojku červeného, které mám v lednici.
Je v krásné baculaté láhvi a mně znachoví líčka.
Pomalu a nejistě začínám se vracet k zodpovědnému přístupu ke studiu.

Na druhou stranu, na ulicích pořád vídám chlápky, kteří mi připomínají někoho, koho by mi ideálně připomínat neměli.
Hm, nikdy jsem nevěřila tomu, že bych žila v ideálním světě.

A pak, kdo ví co tahle zima přinese.
Vlastně bych se vůbec nedivila, kdyby valná část myšlenek výše byl jen takový světlý záblesk ve tmě mého lemplovství a sebedestrukce.